· TANEČNÍ
Jako
jedna z mála tříd se všichni domluvili, že se celá třída zúčastní
tanečních v Národním domě v Místku. Souhlasili všichni až na
vyjímky a Jánského, který se vymluvil, že je dřevo.
Termín
byl stanoven na středu od 1930.
První
den probíhal ve znamení netrpělivosti, očekávání, studu a stupidních
vtipů onoho vyučujícího. Zvlášť jeden, který zněl:“Nedupejte jako
sloni!“ vyvolal smích. Pak se ovšem smát přestal a pokračoval.
Následovalo
ona nepříjemná fráze: „Pánové zadejte se.“ Mnozí z pánů rozpačitě
koukali kolem, někteří to vzdali a odešli domů, menšina provedla příkaz.
Zvlášť
zajímavě dopadl Pospíšil. Ten sic
sedíc úplně vlevo, našel si partnerku sedíc úplně vpravo. Nevím jak se
jmenovala, ale říkali ji Mlátička. Již během promenády dala Pospíšilovi
jasně najevo, kdo je tu pánem. Myslím, že ten políček si pamatuje dodnes.
Lehké krůčky, něžné úsměvy, lahodná podívaná se tu křížila s taneční
kreací Mlátičky. Jen jednou upadla na zem. Pospíšil radši ustoupil
stranou, aby ho nezranila tlaková vlna.
Další
neobyčejnou příhodu zařídil pár, který během svého tance zašlápl myš.
Partner ji potom uchopil za ocásek (nebo něco podobného) o vynesl ji ven.
(fakt se to stalo)
Asi
dvakrát proběhly taneční ne ve znamení tance, ale ve znamení slušného a
společenského chování. Slova “slušně“ a “společensky“ schválně
popisuji jako dvě odlišná slova a hned vysvětlím proč. Zkuste ve společnosti
v hospodě říct: „Prosím tě, mohl bys přestat kouřit? Smím prosit?
Zajdem si dát jedno pivo?“ nebo „Mohl bys prosím tě, blít na záchodě?“
Asi by to bylo riskantní ne-li dokonce nebezpečné. Proto bych spíš doporučil
společenské fráze jako: „Típni to! Dej to sem! Jdeme se ožrat!“ nebo
„Jdi to hodit ven!“ případně „Hoď to aspoň pod stůl!“
Dá
se říct, že obě přednášky o chování měly úspěch přesto, že všichni
byli svědky dalších skvělých vtipů onoho vyučujícího. Celkově se dozvěděli
jak - vyzvat k tanci, pozvat ke stolu, k baru,…. Na druhé přednášce
zas jak ono pozvání odmítnout.
Po
šesti tanečních se uskutečnila půl-kolona a po dalších šesti nastala
mnohými očekávaná závěrečná, kde měli ukázat, co se naučili.
Na
prodlouženou se přišlo podívat mnoho rodičů, ale i tanečníků a tanečnic,
kteří už měli taneční za sebou. Samozřejmě pozvali i jejich vyučující
a hlavně třídního Adamuse.
Pospíšil netrpělivě očekával svou partnerku. Bilčík přitiskl ucho k zemi a řekl: „Už je u kina
Vlast.“ Řehová si zmateně
opakovala naučené kroky.
Urbancová vypadala, že by šla radši k zubaři.
Kapelník
si ladil harfu. Šponer ladil formu u
baru.
Ve
dveřích se objevila Mlátička. „Ona tu ještě chodí?“ zeptal se její
starý partner. Pak otočil svůj invalidní vozík a opustil město.
Závěrečná
začala. Vše šlo hladce až do valčíku. „Pozor! Mlátička!“ ozývalo se
každou chvíli. Její matka se nechápavě zvedla, ale po chvíli opět usedla
na své židle. Zatímco ostatní tančili, Mlátička tancovala. Valčík skončil
– 7 zničených bot, 10 nohou, 18 m2 parket, 1 srdeční zástava.
Celkově
se dá říct, že se taneční zdařily, naučili se mnoho tanců, pobavili se,
mnozí studenti se sblížili.
Jenom
na jednu věc byli všichni naštváni.
Protože
to byly taneční naší 4.B, pozvali i svého třídního učitele. Ten dal ovšem
přednost jiným tanečním a na jejich ho téměř nikdo neviděl. No asi ho měli
pozvat již na druhou přednášku popsanou výše.
PS:
Věnováno Mlátičce